Jednou Fošák, navždy fošák!
Rádi bychom, aby všichni hráči, kteří prochází Foškou, měli trvalou vazbu k našemu klubu. Snažíme se být prostředím, ve kterém se hráči rozvíjí jak hráčsky i lidsky a to způsobem, který je plný pozitivní energie i radosti z překonávání překážek a rozvoje sebe sama.
Chceme být místem, na které budou vzpomínat hráči všech úrovní. Od těch, kteří se rozhodnou, že fotbal není jejich životní náplní, po ty, kteří se rozhodnou jít za svým fotbalovým snem.
Nejlepší z těchto kluků zatím museli opouštět v určité fázi vývoje Fošku i Třebíč a vydali se na svoji nejistou cestu do velkého fotbalu.
Jedním z těch, kteří v 15-ti letech odešli, je Michal Ševčík, který aktuálně nastupuje za Zbrojovku Brno, ale není tajemstvím, že zájem postupně projevují i mnohem větší kluby.
My se snažíme Míšovi i dalším klukům pomáhat, jak jen můžeme, i do odchodu do profesionálních klubů a kromě toho mu prostě držíme palce, aby na cestě překonával nejen sebe, ale i překážky, které se na cestách objevují.
„Život je velký dar a je to taky vymezený čas být co nejlepším! Nedělá mi problém se popsat jako sebevědomý, pečlivý, pracovitý klučina z Třebíče.
Věřím tomu, že to kde jsem, je z části o štěstí a některé věci jsou trochu předurčené, dalo by se říct, ale hodně věcí můžeme ovlivnit svým nastavením v mysli. Mám potřebu být nejlepší a když tomu tak není, těžko to snáším a motivuje mě to do další práce, stejně jako když vidím, že mi něco nejde, nebo se mi něco nedaří. Hodně o tom přemýšlím a hledám cesty, jak to zlepšit, udělat jinak, líp. Často takhle přemýšlím i před zápasem, co bych chtěl, aby se mi povedlo, co pro to můžu udělat, jak by ten zápas měl dopadnout. Jsou ale i dny, kdy se snažím z té hlavy všechno vyčistit, podle toho si i pouštím hudbu, bez které si nedovedu představit život. Víceméně to, co poslouchám, řídím podle pocitu, jak se potřebuju na zápas naladit. Někdy hudba, která povzbudí, někdy tu, která uklidňuje.
Snění považuju za důležitý, představit si, kde chci být zítra, za měsíc, rok, deset let a pracovat na tom. Hrát fotbal jako profesionál, hrát za Real Madrid. Vždyť taky po rodině a zdraví je fotbal nejdůležitější věc v mém životě. Beru to ale taky krok za krokem, je potřeba, abych se dostal nejdřív do celostátní soutěže, nakouknul do „A“ týmu, střílet góly. Možná to pro někoho je směšné, protože o tom sní spousta kluků, ale nijak neřeším, jak vypadám v očích lidí. Pro mě je důležité, že jsem a budu šťastný já a moji blízcí, a sním o vlastní rodině a že budu hrát na nejvyšší fotbalové úrovni.
Samozřejmě, že se mi vždycky trénink, nebo zápas úplně nevydaří, ale jakmile to nejde, nebo vidím, že to potřebuju zlepšit, trávím na hřišti tolik času, dokud to nebude podle mých představ. To je někdy blbý, protože, moje představy jsou ty nejvyšší a na ty nedosáhnu skoro nikdy. Těžko jinak hledat, co se mi na fotbale nelíbí, snad jen to, když se ke hráčům přistupuje jako ke zboží a vidí se za tím hlavně peníze. To mi vadí.
Dojetí, radost, vztek, vděčnost, strach. Ano, všechno to prožívám. Dojetí, když vidím, že se mým blízkým daří, nebo bráchovi, když se povede projít pět hráčů a vím, že jsem hrál podobně jako on. Někdy se povede i u filmu, že se skoro rozbrečím. Vztek bych rozdělil na dvě úrovně – povzbuzující – ten, který mě nakopne do práce a ten, kdy mám chuť s něčím seknout, ten mě popadne, když mě někdo zradí, nebo mi někdo lže.
Strach mám jako z pavouků a hadů, ty nemám rád. Co se však života týče, mám strach ze smrti mé nebo nejbližších a taky ze samoty. A vděčnost? Zejména, když někomu věnuju svůj čas a vrátí mi to, toho si hodně cením. Nebo, když mi někdo svěří nějakou důvěrnou informaci, znamená to pro mě, že patřím do jeho blízkého okruhu.
Fotbal jsem začal hrát někdy v 5 – 6 letech a přivedl mě k němu můj vzor, můj táta. Je úžasný ho sledovat, co ještě dneska na hřišti předvádí. Tím bych chtěl i jemu poděkovat, že mě vedl, stejně jako mamince, který patří velký poděkování za to, jak mě podporovala a podporuje; babičkám, dědečkům, že mě vozili na tréninky, když rodiče nemohli; spoluhráčům, se kterými jsem hrál a hraju; trenérům, zejména trenéru Daňkovi; protihráčům, že díky nim můžu být lepším a sám sobě. Sám v sobě taky hodně hledám inspiraci, ve světě jsem fandil hodně Paulu Walkerovi, o kterým jsem věděl, že většinu peněz dával na charitu a z fotbalu hlavně Ronaldo. Když nehledám inspiraci v lidech, najdu ji třeba na rybách, v hudbě, nebo na vyhlídce.
Citáty jsem jel jednu dobu hodně, ale je jeden, na který myslím pořád a hodně mě ovlivňuje: „Jestli chceš létat, vzdej se toho, co Tě stahuje dolů.“
