Vzdělávání je denním chlebem, ať už v životě, či ve sportu. Fotbaloví trenéři rozvíjí své dovednosti i rozmanitost různými způsoby, k nimž patří například i pobyty v jiných klubech, chceme-li nazvat – Stáže.
Jedné takové se zúčastnil i trenér U13, Tomáš Beran, jež navštívil italský velkoklub s vyhlášenou světovou mládeží – byla jím Atalanta Bergamo, ve které působí i velmi nadějný český reprezentant Lukáš Vorlický, či Heidenreich.
Co mu tato zkušenost přinesla, jaké rozdíly vidí v kultuře lidí v Bergamu a Česku? Jaké rozdíly vnímá v tréninkovém procesu a jaké uvědomění mu přinesl přístup trenérů i vedení klubu? To se dozvíme o řádky níže.
Tomáši, minulý měsíc ses zúčastnil stáže v Atalantě Bergamo, která má vyhlášenou mládež, ze které produkují hráče pro své Áčko hrající nejvyšší italskou soutěž a pravidelně se umísťuje v mládeži v předních příčkách tabulek. Co Tě okamžitě trklo a upoutalo po Tvém příjezdu do Atalanty?
„Už od první chvíle mého příjezdu a možnosti nahlédnutí pod pokličku fungování klubu byla patrná obrovská profesionalita každého člena klubu, kdy každý ví, jaká je přesně jeho role v klubové hierarchii a jakými společnými principy pracují. To vše vede ke kontinuálnímu rozvoji hráče a v celé jeho délce je dáváno dostatečného prostoru každému jednotlivci podle jeho tempa a odpovědnost za rozvoj je na bedrech každého jednotlivého hráče.“
Čili chápu to správně, že každý trenér ví, kam klub směřuje, jakými principy se klub řídí a tedy ví, jak na sebe mají navazovat?
„Ano, ale není to tak snadné, jak se na první pohled zdá. Z rozhovoru se sportovním ředitelem vyplynulo, že aby to tak mohlo být, záleží na výběru lidí a následně na jedné společné niti, která je protkána celým klubem od nejmenší kategorie U8 až po mužský „A“ tým a v tréninkovém procesu jsou patrná společná cvičení a hry, která jsou uzpůsobena na míru jednotlivým kategoriím, ale vše je přesto založeno na stejných principech.“
Zní to dosti jednotně a velmi propracovaně. Na jakých principech je jejich rozvoj hráčů založen?
„Z toho, jak sportovní ředitel a trenéři odpovídali, bylo patrné, že mají vytvořený tréninkový program pro každou kategorii dle požadavků, ve kterých chtějí hráče rozvíjet. Každý trenér je specialista pro určitou kategorii a byť má možnost samozřejmě dalšího posunu, dělá několik let jen jednu stejnou kategorii, což mu umožňuje zdokonalit se v určité oblasti.
Ke kategoriím jsou umisťováni dle jejich předpokladů lidských, trenérských a k tomu především v klubu pracují s daty, která pečlivě analyzují a zpětně vyhodnocují tréninkový proces – podle toho pak mění, nebo případně zdokonalují tréninkový proces pro danou kategorii.
Z fotbalových dovedností mě zaujala technika, na kterou je dáván dostatek prostoru pro zlepšování s přihlédnutím na aktuální úroveň každého jedince, jinak je tréninkovou náplní především hra, aby to nebyl přetaktizovaný italský fotbal, jak bylo zvykem.
No a pak tam jsou lidské principy, zvláště dle mě znatelný princip přenosu odpovědnosti za rozvoj přímo na hráče. Pro lepší představu a zjednodušeně: ´My v Tobě vidíme potenciál, nabízíme Ti možnost ho rozvíjet a dosáhnout ho, ale jestli ho využiješ nebo ne, už je na Tobě,. Pokud ho využiješ naplno, půjdeš k nám do „A“ týmu, budeš se dál zlepšovat a pak Ti pomůžeme najít lepší klub, ale pokud ho nevyužiješ, pomůžeme Ti najít klub podle Tvé odpovídající úrovně.“
To zní fér. Čili zodpovědný za rozvoj potenciálu je hráč?
„Za rozvoj je spoluodpovědný trenér a hráč, ale za naplnění potenciálu je hráč. Ovšem trenér bude dělat pro hráče, který bude mít zájem, maximum, aby mu pomohl onen potenciál naplnit.“
Takže jak vypadá typické chování trenéra v klubu na hřišti? Nějaký řev, tlak, mentoring, motivace, povzbuzování?
„Ač to může z dálky vypadat a taky tak vypadá, tak díky italské temperamentnosti se zdá, že trenér na hráče řve, tlačí a burcuje – ovšem díky Lukymu Vorlickému a jeho překladu člověk hned pochopí, že trenér jen udílí věcné pokyny k výkonu hráče a hlavně absolutně nehodnotí, co hráč právě udělal, ale řeší, jak by se měl chovat dle jejich herních principů, čili to – jak se chtějí jako tým herně projevovat. To se děje zejména, pokud hráč opakuje nějak špatně řešení herních situací proti zmíněných principům. Přesto i v těchto mantinelech je ponechán dostatek prostoru pro individualitu každého hráče, čili odpovědnost je tedy opět na hráči. Pak samozřejmě trenér i povzbuzuje, byť to závisí už na osobnosti každého trenéra. A na druhou stranu burcováni k vyšší aktivitě v průběhu utkání jsem snad při žádném zápase nezahlédl, to mají pořešeno jinak.“
To jsme probrali trenéry. A jak vypadá pojetí hráčů? Co je z nich během tréninku či zápasu cítit a jsou mezi hráči minimální rozdíly, co se týče přístupu a herních kvalit?
„Během utkání je to jednoznačně chuť vyhrát, ale nikdy nepřekročí mantinely a principy jejich hry jen proto, aby vyhráli. Chtějí k vítězství dojít svoji cestou. A je zde věc, která je protkána celým klubem od U13 nahoru, a to je zvyšování intenzity v průběhu utkání. Vědí, že s blížícím se koncem utkání je třeba přidat na tempu, což aplikují i v tréninkovém procesu od U13 – začátek pozvolna, každý podle sebe a na konci tréninku v maximálním nasazení a úsilí. Do U13 je intenzita a nasazení v režii hráčů, tam i největší rozdíl byl patrný, co se týče jinakosti hráčů. Díky stylu vedení a tréninkovém procesu je každý hráč něčím jedinečný a není to tým stejných typů, kteří mají stejný herní styl.
Sportovní ředitel řekl, že hledají hráče, který je něčím jiný a může obohatit jejich tým, skupinu, tréninkový proces a klub. Na hráčích je patrná snaha pracovat na zlepšení svého individuálního herního výkonu a být prospěšný pro týmový herní výkon. Od trenérů v průběhu tréninku dostávají informaci, pokud nepracuji tak, jak by mohli – a jak s informací naloží, je opět na hráčích.“
A když to srovnáš s prací českého prostředí… v čem myslíš, že zaostáváme, nebo naopak jsme napřed? A aplikoval bys něco z toho i do své praxe?
„Z mého vlastního subjektivního pohledu bych asi řekl, že velmi zaostáváme v přenosu části odpovědnosti na hráče. U nás v Čechách, alespoň z mého pocitu vnímám, že každý trenér si myslí, že je za to, jak se hráč rozvine, odpovědný on a proto na hráče často až přehnaně tlačíme a nenecháme je takzvaně dopéct, dozrát, utvořit si vlastní hráčství a lidství. Neustále trenéři říkají, jak a co mají přesně dělat, protože přeci jsou trenéři a oni nejlépe vědí, jak to má hráč dělat.
Ale rozhodně z týdenního pozorování bych řekl, že je u nás mnoho lepších trenérů, než měli v Atalantě. Třeba práce trenérů s detailem nebyla tak často k vidění, dokonce jsem viděl nácvik zpracovávání míče z autu, které nacvičovalo 36 hráčů (18 dvojic) a vedl je pouze 1 trenér, který vysvětloval a ukazoval, jak by to mělo vypadat ideálně, ovšem každý hráč si na tom pracoval po svém.
Pro mě stáž v Atalantě přišla ve správnou chvíli. Co se týče přenášení odpovědnosti za rozvoj na hráče už směřuji více a více od začátku mé trenérské kariéry a v poslední době jsem byl na rozcestí, zda je to správná cesta, či nikoliv a díky tomu, co jsem mohl vidět, mě opět navrátila k tomu, abych své trenérské cestě plně důvěřoval a rozvíjel ji.“
Děkuji moc za obohacující pohled a ať se Ti trenérský um rozvíjí ku prospěchu Tvému i všech, se kterými pracuješ. 🙂
