Ahoj Přemku, rádi bychom Tě představili našim fanouškům a mohli jsme se dozvědět, jak to máš s fotbalem a trénováním. Začneme rovnou otázkou Tvého začátku s fotbalem. Hrál jsi sám aktivně fotbal? V kolika letech si s fotbalem případně začínal, kde jsi začínal a kdo Tě k fotbalu přivedl?
„K fotbalu mě přivedlo moje dětství a možná i to, že když jsme si před barákem kopali s děckama, nikdo do brány nechtěl . Mě to naopak bavilo. Do brány jsem si zalezl a už nevylezl. Bavilo mě, že ač je fotbal kolektivním sportem, brankář je tak trochu samorost a navíc měl oproti jiným hráčům výhodu v chytání rukama. S fotbalem jsem pak závodně začal někdy mezi první a druhou třídou tady v Třebíči, přivedl mě k němu kamarád ze školy. Od té doby jsem u toho zůstal až do vysokoškolských let – hlavně díky podpoře rodičů, která byla v tomhle ohledu zásadní. Zima nezima, déšť nedéšť jsem s sebou mlátil 4x i 5x týdně o zem, chytal u toho balon a byl věčně sedřenej, protože jsme na trávě tenkrát trénovali jen sporadicky. I přesto jsem v tom nacházel radost a zalíbení… Neptejte se mě proč. Bohužel se mi ale nevyhnuly zranění, kvůli kterým jsem nakonec aktivní hraní ukončil.“
Co tě vedlo k tomu – stát se trenérem? A proč ses rozhodl právě pro Fotbalovou školu?
„S myšlenkou trénování jsem si pohrával již několikrát – je to pro mě osobně způsob, jak se k fotbalu zase vrátit, nikdy jsem ale neměl tu pravou motivaci. Nyní mám tři děti, a protože mám na sportovní léta hezké vzpomínky, chtěl jsem je ke sporotvání přivézt co nejdříve. Konečným impulzem byl inzerát Fošky, ve kterém hledali trenéry. Po pár měsících, které jsem s dětmi na tréninkách strávil a které na mě zapůsobily velmi pozitivně, jsem se jak s dětmi doma, tak hlavně s ostatními trenéry domluvil na tom, že se do trénování pustím naplno.
Od té doby jsem se vrhnul hlavně na to, abych dětem předal pro fotbal možná trochu netradičně schopnosti jako: odhadnout balón, chytnout ho, hodit ho a hlavně se ho nebát. Jednou týdně to učím ty úplně nejmenší a jednou týdně máme trénink se všemi žákovskými golmany, kde už to bereme trochu vážněji.“
