Do Fošky jsem přišel v polovině roku 2008. Mnozí se divili, proč jdu do Třebíče ze Sparty Praha. Důvod byl ale jednoduchý. Ve Spartě se nám, tedy i mně, sice podařilo zahájit změnu v mládežnickém úseku od neustálého sledování tabulek, zda je Sparta mezi povinnými prvními třemi týmy včetně nejmladší přípravky, ke spolupráci trenérů podle podobného pohledu na způsob trénování, způsob hry i na prvořadost rozvoje hráčů, nepodařilo se nám však tuto změnu udržet a zakořenit. Záminkou bylo postavení nejmladšího dorostu, roč. 91, u dna tabulky v sezóně 2006/7. Dorostu, který dodal nejvíce šikovných hráčů do starších ročníků místo hochů, které jsme vyřadili pro jejich lajdáctví, nezájem o vlastní výkonnost a o školu. Jiří Plíšek, kterého si Sparta přivedla do úseku skautingu, po měsíci převzal i mládež. Na místo vedoucího mládeže si za mě přivedl Davida Vavrušku a do půl roku společně vyřadili až na jednoho asistenta všechny trenéry od dorostů. Hned po té ale nenašli společnou řeč ani mezi sebou a Vavruška na vlastní žádost ze Sparty odešel. Ani Plíšek však ve Spartě dlouho nepobyl, odešel k áčku Teplic. Nezmiňuji je proto, že se oba úspěšně uchytili v prostředí českého profesionálního fotbalu dospělých, ani pro jejich mediální známost. Chci ukázat, že dostat aspoň v mládeži na první místo klubové práce rozvoj hráče, rozvoj lidský i sportovní, a otočit klubovým kormidlem o 180° je v českých klubech, včetně těch největších, zatím krajně obtížné. Převažují jiné zájmy.
Foška funguje jinak už od svého založení Alešem Křečkem. Kritériem účinnosti všech opatření a změn, často dosud neprošlapaných, je, co přinesou do vývoje hráčů, nikoli jak se projeví v tabulce mistrovské soutěže. Proto mě jeho nabídka oslovila, proto jsem jí dal přednost před ředitelováním na sparťanské střední fotbalové škole.
