Od první minuty jsme chtěli v zápase s Boskovicemi dominovat, co do útočného snažení. Naší snahou je začít propojovat chování v 1. třetině hřiště (u naší branky) – to znamená nastavit rozehru od brankáře tak, že se co nejsnadněji dostaneme na polovinu soupeře. 2. třetina je právě přechod na polovinu soupeře a spolupráce k tomu, abychom se dostali do poslední třetiny hřiště (prostor před soupeřovou brankou) v co nejvíce lidech a dali gól. Během toho již chceme, aby kluci se mezi sebou čím dál lépe vnímali a uměli se v situaci rozhodnout, jak se v situaci chovat. Kdy je lepší hru zklidnit a držet míč, kdy naopak hru zrychlit a využít nepozornost soupeře, kdy přihrát, kdy obcházet soupeře atp.
Velmi bych ocenil pozornost našich hráčů, kteří byli schopni obzvláště při standardních situacích využít toho, že soupeř nedával pozor a byli jsme schopni překvapivě situaci rozehrát do zajímavé a slibné příležitosti. Také bych ocenil snahu vnímat, kdy dokončil myšlenku a kdy ji vyhodnotil již jako neaktuální a řešení změnit (př. chci přihrát, vidím volného hráče, ale už prostor začíná zabírat soupeř a hrozí, že by přihrávka neprošla, tak tam přihrávku nebudu za každou cenu tlačit, ale změním situaci).
V utkání jsme si vytvořili velký počet příležitostí, jejichž většinu jsme bohužel nedokázali proměnit a v určitých chvílích bylo cítit, že si každý chce vstřelit branku a přestali někteří hráči vyhodnocovat, které řešení by bylo pro situaci nejlepší.
Co do obranné činnosti jsme občas selhávali organizačně a zapomínali jsme se v mapování prostoru a soupeřovým útočníkům jsme dávali až moc prostoru k tvoření.
