FŠ Třebíč – Vyškov 5:4 (2:3)
Sestava: Brada – Chodák (50´ Tesař), Holeček, Svoboda, Blažek (66´ Křemenák) – Přikryl, Vašina, Havlík, Vojáček, Brabec – Jurda
Góly: 12´ Vyškov, 13´ Vyškov vlastní, 15´ Vyškov (PK), 33´ Vojáček, 35´ Vyškov, 41´ Přikryl, 46´ Jurda, 65´ FŠ vlastní, 66´ Přikryl
Tento zápas přinesl mnoho poznatků. Předem bych chtěl poděkovat Vyškovu za předvedenou hru i chování na hřišti, ze kterého mohla vyplynout férová hra.
Tak nějak jsem přemýšlel, jak napsat tento report a komu. Už se snažíme nějakou dobu jít cestou takovou, abychom chápali společně, že se na dospělost a prioritu výsledku – ve smyslu skóre a body – teprve připravujeme a naší prioritou je stále PROCES UČENÍ a ještě nějakou chvíli bude! Fotbal se stále učíme, máme právo jako každá lidská bytost dělat různá rozhodnutí, ze které pramení informace pro nás a k nim náleží určitá odpovědnost a schopnost s danými informacemi pracovat. Byl bych rád, abychom si společně rozuměli v tom, že díky rozhodnutím a následným proudům informací, se kterými každý z nás pracuje se utváří určitá kvalita osobnosti.
Vnímám to tak, že pokud budeme upřednostňovat skóre a body před procesem učení, čili schopnost zkvalitňovat své dovednosti, vytváříme více či méně vědomě tlak, který proces učení POTLAČUJE, a to se ještě nebavíme o pocitech uvolnění a radosti, které dostávají na frak, když před zápasem máte strach, abyste hlavně něco nepos*ali!
V jiném smyslu slova, jak nad tím uvažuji jako hráč/trenér – pokud mám dělat něco, co ostatní považují za správně, budu to dělat tak, jak to aktuálně nejlépe umím, což znamená, že se obírám o prostor, abych zkoušel a testoval takové dovednosti, které ještě neumím, ale učím se je. Neméně je to i o rozhodovacích schopnostech ve spojitosti s odvahou a schopností dovolit si riskovat a nacházet v životě přiměřenost. Pokud nemám prostor pro chyby, ze kterých se mohu učit a pokud je skóre a body důležitější, než to, co na hřišti dělám, prožívám, tvořím a upevňuji, budu volit taková řešení, která budou podobnější strachu, než odvaze, abych se vyhnul nepřijetí/ponížení/kritice. Pokud navíc dostanu ocenění za to, že se vyhýbám rizikovým řešením, abych náhodou neudělal chybu, proč bych dělal opak?
Ve výsledku za několik let upevňování si prioritně výsledkových zásad ze mně může být (odpusťte mi tento výraz) posraný hráč, který ve výsledku moc kvalitními dovednostmi stejně neoplývá.
O co mi jde? Vytáhnu-li konkrétní příklad ze zápasu – pokud hráč má možnost získat neutrální míč (není zatím nikoho) a je v rizikové pozici, že má k němu o něco málo blíž než soupeř a jsou velmi podobně rychlí, chci jako trenér, ať už se hráč nachází v jakémkoliv prostoru, aby ho získal a tvůrčím, nebo konstruktivním způsobem situaci vyřešil v náš prospěch – čili po získání míče s ním založil útok on sám, nebo spolupracoval s hráči v týmu, aby mohli posunout akci blíže směrem ke gólu do soupeřovy branky, nebo změnil obraz hry tím, že například vymaní mužstvo z tlaku a může začít útok na jiném místě (možností je mraky).
Co z toho plyne? Tím, že hráči zaměřím pozornost, aby se zabýval, jak z té akce vytlačit maximum, se snažím hráče dovést k vnímání prostoru i hráčů v něm, vnímání chování (pohybu a pozornosti) hráčů v okolí (spoluhráčů i soupeřů) a chci, aby se na základě zjištěných informací rozhodl, jak nejlépe nám pomohl založit útok, či nás přiblížit ke vstřelení branky. K tomu používá své dovednosti technické, sledovací, rozhodovací apod. Je tam hned několik faktorů, které se v té dané chvíli odehrávají a jako trenér chci hráče, který se učí z těchto situací vytěžit co nejvíce do své zásobárny dovedností, aby je jednou uměl a mohl je používat bez ohledu na to, jestli v danou chvíli se mu to provést povede, či nikoliv.
Pokud však hráč míč zakopne, troufnu si říct, že se neděje v procesu učení nic, nebo rozhodně mnohonásobně méně a navíc dává výhodu soupeři.
Proč sem píšu tento příklad? Protože pochvala za odkopnutý míč mi přijde nemístná! Chválit někoho, že se zbaví odpovědnosti a možnosti zkvalitnit své dovednosti a rozhodovací schopnosti?… Neučím ho spíše zbabělosti? Zamysleme se společně. Ať už jste tuto situaci vnímali jakkoliv, použil jsem ji jako principiální.
ROZHODČÍ! Zde ani já nechci na toto téma vést dlouhou diskuzi, jen zkrátím – respektujme roli rozhodčích a učme to i naše hráče! Rozhodčí také nechodí za hráči a nehulákají jak paviáni po nich, že neproměňují šance, dávají špatné přihrávky, prohrávají souboje, nebo netrefí letící míč. Zkrátka rozhodčí mají svou roli, učme se respektovat jejich rozhodnutí a věnovat pozornost činnostem, které můžeme ovlivňovat – RŮST A UČENÍ HRÁČŮ!!!
Jsem potěšen, že se jako rodiče zajímáte o své děti, naše hráče a chodíte se dívat na zápasy. Oceňuji, že jste schopni jim vytvořit podporující kulisu, která ocení jejich snahu, nápady i dovednosti. Velmi oceňuji i to, že dokážete uznat a ocenit soupeře a jejich dovednosti. Jen, PROSÍM, zamysleme se – není to fotbal dospělých, je to stále fotbal dětí, i když některým už třeba rostou vousy… Pořád jejich vnitřní svět je křehký a síla se buduje… netlačme na to, co ještě není pro jejich budoucnost určující. Výhry, ani prohry, ani vstřelené, nebo obdržené góly to nejsou… je to jejich schopnost tuto hru milovat, bavit se jí a učit se být tím nejlepším možným hráčem, jaký jen mohu být … A POJĎME SPOLEČNĚ PŘEMÝŠLET, JAKÉ PROSTŘEDÍ TĚMTO LIDEM VYTVOŘIT TAK, ABY TENTO SPORT MOHLI MILOVAT, MOHLI SE JÍM BAVIT A MOHLI SE V NĚM UČIT BEZ STRACHU Z TOHO, ŽE „JSEM SI DOVOLIL BÝT ODVÁŽNÝM A UDĚLAL JSEM CHYBU, MĚ NĚKDO V TU CHVÍLI NEMÁ RÁD… „
Pro jakoukoliv diskuzi na toto jsem dostupný osobně. Děkuji
M. Bukáček
