Jaké byly cíle pro letošní sezónu?
„Z pohledu trenéra především příprava na dorostenecký věk a zužitkovat do jisté míry styl, který jsme velmi pracně budovali v U14. V rámci daného stylu, který jsme budovali, neustálé ukotvování základních principů, na kterých jsme chtěli stavět náš herní obraz – držení míče, odvaha a repressing. V rámci odvahy již lépe rozeznávat hranici mezi odvahou a naivitou. Držením míče si tak navyknout na to, že chceme určovat styl, tempo, směr hry a dominovat nad soupeřem tím, že díky míči na našich kopačkách si budeme moci dovolit být o myšlenku, nebo nápad napřed. Pokud došlo ke ztrátě míče, chtěli jsme spustit okamžitý tlak na míč, než se soupeř zaraduje ze zisku míče, aby ho již neměl. Za další zesílit pocit odpovědnosti za svá jednání a seznámit se s pojmem kolektivní odpovědnosti. Také jsme začali klást větší důraz na technicko-taktickou stránku.
Kluci si na letním soustředění stanovili cíl – vyhrát soutěž, na čež jsem si dal za úkol vytvořit prostředí, kde bude možno tento cíl – za určitých a jasně stanovených pravidel – naplnit. Jedno z klíčových pravidel znělo, že herní pojetí se nebude podřizovat číselnému výsledku – přesněji – nebude potlačována tvořivost, nebo konstruktiva, abychom dosáhli vítězství za každou cenu. Chtěli jsme k tomu dojít ´čistou hrou´. Nicméně, aby toto znění nebylo zavádějící, přizpůsobení stylu hře soupeře, zdůraznil bych do jisté míry, byl důležitým aspektem z hlediska vnímání hry. Prakticky na jednu stranu to byla určitá naše vnitřní hra, jak najít recept na to, být o krok před soupeřem a zbytečně neprosazovat něco, co nefunguje. Na druhou stranu jsme tam měli stanoven právě onen mantinel pravidel, kudy jsme se ubírat nechtěli, byť jsme věděli, že by to na soupeře fungovalo – např. k nakopávání míčů, destruktivních řešení situací, které by nám naše cesty za vítězstvími usnadnili. Shrnul bych to větou – propojení hledání cest k vítězství v co největší míře učení se dovednostem a fotbalu.“
Čeho se povedlo v sezóně povedlo docílit a kde máme rezervy?
„V každém aspektu jsme se o větší, či menší kus posunuli. Rezervy tam jsou velké, ale za dva roky práce se rozjasnil ten styl, po kterém jsem šel – hrát fotbal za každou cenu, pod jakýmkoliv tlakem, v jakémkoliv prostoru a to hráči plnili na 99%. Dokázali vyjet individuálně i součinností z velmi těžkých situacích, či rizikových prostorů, byť jsme se někdy setkávali právě s naivitou a tam jsem potřebovali si vyjasňovat, co znamená odvaha, co naivita, jak to od sebe rozeznat. To nás i stálo poměrně dosti obdržených branek v sezóně a to bude potřeba, aby kluci velmi dobře zavnímali do budoucna, aby tolik chyb, způsobené naivitou, již netropili.
Povedlo se nám také zapracovat na přechodové fázi směrem do útoku, kdy se nám dařilo chodit v 5-6 lidech do zakončení a dokázali jsme se hlavně na polovinu soupeře dostat rychle a poměrně snadno. Co nás určitě těšilo, mne obzvláště, že jsme měli nejvíce vstřelených branek v soutěži – to považuji za důležitý aspekt. Radost mi dělal zájem některých hráčů o individuální plány a chuť pracovat, být prospěšným. Povedlo se probudit některé spící duše, které dokázali vytvořit i dobrou herní morálku na tréninku a ukázali ctižádost i ochotu zasáhnout do kolektivu, když nefungoval. Dokázali jsme se i více stmelit a říct si mezi sebou nejasnosti, což se první rok vůbec nedařilo. Někdy naopak mě doslova srala laksnost mimo hřiště – jakože dresům v tašce narostou nohy a odnesou se samy, nebo se ten bordel po nás v autobuse, či kabině hostí uklidí sám. To mě dokáže kolikrát vytočit víc, než neplnění dohod na hřišti, ale to asi hráči párkrát mírně pocítili.
Do posledního kola jsme hráli o mistrovský titul a bylo pro mne dobré, že i přesto, jak dlouho kluci táhli peleton na špičce, tak dokázali v zápasech hrát uvolněně, tvořivě a sebejistě… vyjma posledního zápasu, který nás o titul připravil. Nicméně to je ta krása i bolest sportu zároveň. Mělo by nás to posilnit do další práce a poučit.
Rezervu bych viděl zásadní – přál bych klukům se vymanit ze závislosti na vnějším vlivu na jejich pracovní morálce a být schopni si vytvořit silnou společnou aspiraci, která je požene, ať už se někdo dívá, či ne – jinými slovy – makat za každých okolností a ne jen, když někdo kouká. Ale to už je třeba, aby si každý odpověděl, proč ten fotbal dělá a co je ochoten do něj investovat, nebo mu obětovat. Často je to o obojím, pokud chce někdo pomýšlet na vyšší soutěže. Také některým více proaktivity, neboli zvědavosti – více se zajímat o svět okolo a lidi v něm, je potřeba si rozšířit obzory a obohatit si životní perspektivu – třeba si opravdu samostatně uspořádat rozlučku a postavit se k tomu jako dospělý člověk, pokud chci, aby se mnou bylo jednáno jako s dospělým. A v herních činnostech je tam rezerv mraky, záleží, jak na sebe kluci budou chtít být nároční, ale prostor pro zlepšení je nezměrný.“
