Jaké byly cíle pro letošní sezónu?
„Posouvat hráče ve všech aspektech jejich výkonu v poměru 80% ku 20%, kdy se z 80% snažíme zlepšit jejich přednosti a z 20% pracovat na odstranění jejich brzd a zaměřit mnohem více než v minulém roce pozornost hráčů na týmový herní výkon (příprava na velké hřiště: už sám neproběhnu celé hřiště) a učit pracovat tým jako skupinu (předávání odpovědnosti za stále více a více aspektů, které souvisí s fungováním týmu), což je paradoxně nejsložitější úkol, ke kterému jsme využívali barvově slovní diagnostickou metodu, jež jsme pak začali aplikovat i na některé jednotlivce.“
Čeho se povedlo v sezóně povedlo docílit a kde máme rezervy?
Jaké další kroky by měly následovat a co by mělo být podle vás zaměřením se do dalšího roku?
„Sezónu jsme zahájili velmi brzo, už 17. Července, kdy nám spousta hráčů jezdila po dovolených a navíc po první týdnu tréninků odjeli někteří hráči (9) na kemp RFA Vysočina. Naštěstí jsme se všichni po dovolených sešli na soustředění ve Štokách, které se velmi vydařilo a zadělalo se na velmi dobrý podzim. První komplikace se objevily s nástupem do školy, kdy jsme zároveň zavedli 2x týdně ranní tréninky od 7:15 do 8:45 a někteří hráči toho využívali, ovšem to se postupem času v kombinaci školy, tréninků 4x týdně, účasti hráčů na krajských výběrech (v průběhu podzimu to bylo cca 15 hráčů), dále pravidelné účasti na výběrových trénincích RFA Vysočina (12 hráčů), několika vložených turnajů (např.: Ondrášovka Cup) a v průběhu roku pravidelné pomáhání hráčů ročníku 2005 se začala projevovat jak fyzická, tak mentální únava hráčů, kterou jsme postupně zvládli dostat pod kontrolu a mohli tak začít vrchol podzimu výkonem proti Slovácku, kterému jsme dokázali být vyrovnaným soupeřem a výsledkově zvítězit, což nás vyneslo na první místo tabulky.
S tím zároveň nastala další komplikace. Dostali jsme se do pozice, ve které jsme ještě nikdy nebyli – jak trenér, tak hráči a rodiče jsme si začali procházet něčím, co v našich hlavách způsobilo jakési uspokojení, po kterém jak už bývá zvykem, přišel pád, který byl bohužel podpořen problémy několika hráčů (růstové problémy jako bolavé paty, podkolení šlacha atd.), a tak jsme do konce roku hledali způsoby, jak to, co nastalo v našich hlavách vyřešit. Do tréninkového procesu se nám podařilo pravidelně zapojit 1x týdně fyzioterapeutku, která nám pomohla pracovat na odstranění různých pohybových disbalancí, kdy každý hráč pracoval individuálně a to jak pracoval, bylo už jen a jen na něm, navíc všechny dlouhodobé problémy spojené s růstem se dařilo řešit i za velkého přispění rodičů a jejich ochoty udělat pro kluky všechno, co bude třeba. A již ke konci roku bylo patrné, že se nám daří situaci, kterou jsme si prošli, zlepšovat.
Na začátku nového roku nás čekalo par těžších turnajů a utkání (Brno Cup, zimní Třebíč a utkání se Zbrojovkou Brno, Slováckem, Vysočinou Jihlava, Českými Budějovice a Pardubicemi) do toho někteří naši hráči (10) si vyzkoušeli v zimním období dvě utkání za FC Vysočina Jihlava, což nám nečekaně narušovalo náš program, ale nějakým způsobem jsme to zvládli. Kolem období koncem února nás čekala další komplikace: nástup puberty, který se začal projevovat odmlouváním, snahou mít svůj názor, nesouhlas se zpětnou vazbou a i jakousi leností k tomu makat na tréninku více, než ostatní a v neposlední řadě vymlouváním (ve fotbale jsou tou nejhorší věcí výmluvy, znamení, že nemůžeš růst a posouvat se vpřed). A tak jsme začali s kluky toto období probírat a hledali společně cesty, jak nastalou situaci vyřešit.
Věřím, že k tomu přispělo i netradiční zimní soustředění, které bylo úplně nefotbalové, kdy jsme dělali všechny jiné sporty (Basketbal, Volejbal, Florbal, Badminton), vytvářeli pro kluky situace, kdy se učili pracovat jako skupina a snažili se v průběhu jara o změnách, které kluci prožívají, mluvit, abychom je zvládli. Jednou komplikací, která se táhla v průběhu hlavně jarní části ve spojení s pubertou bylo hodnocení a nesouhlas s výkony rozhodčích, kdy jsem se snažili kluky dovést k tomu, aby se naučili nesouhlas neprojevovat „emočním výlevem“, ale konstruktivní diskuzí s rozhodčím, což se nám nepodařilo, a tak jsme museli bohužel na hráče vytvořit tlak, díky kterému se to ze začátku zdálo lepší, ovšem postupem času se zase začali objevovat momenty, kdy jsme nedokázali udržet své emoce na uzdě, tudíž je to něco, na čem bude třeba dále pracovat. Je třeba, aby hráči pochopili, že jsou na hřišti od toho, aby hráli a nerozptylovali si hlavu něčím, co nemohou ovlivnit. Navíc v naší klubové a týmové kultuře pro takové „emoční výlevy“ není místo! V našem týmu se takhle nechováme.
V zimním období jsme po fotbalové stránce hodně pracovali se snahou se uvolňovat a vytvářet přečíslení, díky čemuž budeme hodně na balónu a budeme ti, kdo diktují tempo utkání a tvoří (což je mnohdy těžší než bořit a čekat na protiútoky). Osobně musím přiznat, že mě až zarazilo v jarní části, když jsme odehráli prvních 6 utkání proti týmům, které neměly ani trošku chuť tvořit, ale raději bořily a čekaly na protiútoky (se pak nedivím, že náš český fotbal vypadá tak, jak vypadá). To ale bylo pro náš tréninkový proces dobře a my tak mohli hledat cestičky do dobře organizovaných obran soupeřů. Bohužel ne vždy se to podařilo, tak jako bychom chtěli, ale i to je součást učení se (musíme akceptovat, že někdy ze sebe odevzdáš úplně vše a stejně prohraješ – cesta k vítězství vede skrze naučení se přijmutí porážky, viz.: učení se z chyb – https://www.youtube.com/watch?v=vBn-Kb9eZWw). Myslím, že tento cíl se nám dařilo v průběhu jara stále zlepšovat a velmi projevovat se začalo od poloviny května, kdy jsme v jistých částech utkání byli schopni soupeři skoro nepůjčit balón, dále pro tvorbu skupiny jsme začali kluky stavět do situací, kdy nesli odpovědnost za rozhodnutí jako jednotlivci i tým, protože nedílnou součástí dospívání je činit rozhodnutí a nést za ně následky, což samozřejmě v první chvíli působilo akorát problémy, ale bez toho by se kluci nenaučili rozhodovat, co je správné a co ne. Je to strašně důležitá součást tohoto období, a když se dokážeme oprostit od „číselného výsledku“, uvidíme přínos všech těchto situací.
Kluci v příštím roce nastoupí na velké hřiště do nového formátu 10+1, a měli jsme asi 3 možnosti v průběhu roku vyzkoušet si jaké to je před tím, než na Třebíč Open 2019 nastoupíme na turnaj, který se celý hrál formátem 10+1. Bylo skvělé po celé té dlouhé sezóně a všech těch komplikacích, které se objevily a provázely nás a ještě provází sledovat, jak si kluci definovali cíl – umět na konci turnaje hrát lépe 10+1 a sledovat, jak se každý den turnaje snaží pracovat na jednotlivých tématech, která s přechodem na velké hřiště souvisí a zlepšují se, jak jednotlivci, tak herní projev celého týmu. Den za dnem byl lepší a lepší a už jen to je obrovský přislib, že kluci tuto změnu zvládnou a dokážou využít své potenciály.
Z našeho pohledu věříme, že jsme se trenéři i hráči, jak fotbalově, tak lidsky posunuly o velký kus v našich životech kupředu a samozřejmě nesmíme opomenout zmínit úžasnou partu rodičů, kteří ty pokroky dělají s námi a vždy si užíváme posuny každého jednotlivce na společné životní cestě a moc se těšíme, kam až nás zavede.“
Trenéři Beran, Chalupa a Dvořák
