Čemu jsme věnovali v posledním půlroce nejvyšší pozornost v tréninkovém procesu?
Začátek sezóny jsme celý měli ve fázi poznávání, neboť pro děti nastala změna v obsazení trenérů. Z ročníku 2014 odešel hlavní trenér Pavel Chalupa, Robin Havelka a zůstala s námi Janča Žahourková.
Tým převzal Miloslav Bukáček a k týmu se připojili Vladimír Bodeček a Lukáš Durek. Bylo tedy pro nás důležité, abychom zejména zachovali velmi důležitou pozici Janči Žahourkové, která má pro nás zásadní přínos jakožto ženy, maminky, která nás vyvažuje a učí nás v určitých ohledech elementární ohleduplnosti v záležitostech, kterým my občas – upřímně řečeno – nepřikládáme nějakou váhu. Bylo pro nás důležité, abychom navázali na energii, kterou tam zanechali Pavel Chalupa s Robinem Havelkou a jen ladili přechod, který přechod do vyšší kategorie obnáší. To znamená vyšší nároky na samostatnost, rozhodování, dovednosti, řešení herních situací.
Poté, co jsme se vzájemně více poznali, jsme začali stanovovat první témata, abychom začali budovat pomaloučku svou herní identitu – to, jak se chceme na hřišti prezentovat, čím chceme být charakterističtí.
Dravost, velký chtíč hrát, být neustále ve střehu, po ztrátě okamžitě vyvinout aktivitu pro znovuzískání míče, větší přímočarost směrem k brance soupeře, dávat velké množství gólů a celé to nést v duchu, že „vím, co dělám a proč“. Vše má své zákonnitosti i posloupnosti, tudíž jsme museli v některých věcech posílit základy – základní organizaci hry – kdo má jakou roli, co obnáší, důsledně si ji plnit. Poté navazovali postupně výše zmíněné principy, které jsme postupně začali opracovávat.
Co se nám dařilo a co se naopak tolik nedařilo?
Podařilo se vytvořit atmosféru, kde se mezi s sebou děti sbližují, na tréninku se většina vykazovala chutí, velkou aktivitou, někteří velkých chtíčem se zlepšovat. Každý hráč byl schopen dělat pokroky v různých ohledech, ať už šlo o dovednosti, vnímání, iniciativnost, chuť, angažovanost, zaujatost, kvalitu řešení herních situací a jiné.
V celkovém kontextu se nedařilo z počátku najet na bazální pravidla mimo hřiště. Někteří jednotlivci se zadaptovali rychle, ale někde to bylo tuhé a ne vždy to funguje tak, jak jsme se domluvili a stále se k tomu vracíme. Celkově si bereme za úkol se sblížit my jako dospělí, více se poznat, abychom mohli začít kooperovat s větší lehkostí a i my si vytvořili atmosféru, ve které nám bude dobře a budeme dodržovat to, co si domluvíme. Bude to to nejlepší, co můžeme ukázat dětem, jak to má fungovat a co se má přirozeně následovat.
Dále bych to viděl z pohledu trenérů o tom více komunikovat, aby nevznikala zbytečná napětí, která pramení z nenaplněného očekávání. To se může týkat toho, že si děti tolik nepřihrávají jako v jiných týmech, dostaneme gól do prázdné, nebo se někdo pokusí o to překonat tři hráče, když se nabízí jiná řešení, nebo prohrajeme utkání na skóre, které třeba i můžeme mít ve svých rukách. To je potřeba otevírat, bavit se o tom, protože o nedostatcích víme. Některé je třeba řešit okamžitě, některé zkrátka mají svůj čas a některé jsou důležité pro učení.
Jaké máme plány do budoucna? Na co se budeme chtít zaměřit?
Pořád živit tu atmosféru, do které se budeme těšit. Stále více a více kompetencí a vlivu přenášet směrem k dětem, co do vybízení se k hrám, učení, zvídavosti. Aby se mezi s sebou kluci popoháněli a záleželo jim na tom, kdo co dává a bere. Abychom v každém hráči podpořili to, čím je pro nás prospěšný, opracovávali to, co každému překáží a byli ohleduplní k tomu, že každý má své tempo, úroveň chápání, cítění, vnímání a dokázali jsme vytvořit takové podmínky, aby mohli rozvíjet své dovednosti, jak řešit situace – herní či mezilidské, posilovat dovednosti s míčem – převzetí míče, ovládání míče, změny směru, vedení míče, obzvláště techniku střelby, přihrávku…
Pokud bychom šli více do konkrétna, tak mít pestřejší škálu řešení herních situací – jakými všemi způsoby si úspěšně převzít míč, kam si ho převzít, kudy můžu jít, jaká řešení mám k dispozici a podle čeho se rozhoduji, co udělám.
Za realizační tým hodnotil Miloslav Bukáček.
