Zápas se Slováckem byl nastavením zrcadla našeho aktuálního stavu a tvrdý náraz reality. Hráči Slovácka v prvních dvou třetinách nás předčil ve většině aspektů – rychlosti, držení míče, síle, dovednostech, součinnosti – ne však u všech hráčů.
Díky soupeři jsme měli možnost zažít hru pod velkým časoprostorovým tlakem a vnímat, jak na tom pod tlakem jsme, co do technických dovedností, nebo i kontrole prostoru. Tam nás tlačila bota velmi výrazně.
Pozitivem byla již výrazná samostatnost, neb jsme byli s hráči domluveni, že jako trenéři chceme mít co nejsyrovější zpětnou vazbu, jak na tom aktuálně kluci bez jakéhokoliv vlivu trenérů jsou. Zvládli jsme kompletně připravit včetně struktury rozcvičky, rozdělení pozic, rolí i cílů. Stejně tak si poradili i v pauzách, kdy si mezi sebou vyjasňovali nedostatky, změny, či další informace pro zlepšení situace, která nebyla zrovna příznivá. I za větší převahy soupeře kluci hráli až do konce a nepolevovali.
Každopádně po zápase přišla nejdůležitější část celé akce, a sice si přiznat – realita naší hry je horší než naše představa a od toho jsme se dostali k tréninkovému procesu, účasti/neúčasti, kooperaci a participaci na tréninkových jednotkách, nasazení, přístupu apod.
Dohodli jsme se, že se kluci budou na tvorbě tréninků mnohem více podílet a vzájemně regulovat svůj přístup, aby nikdo nenarušoval proces a mohli jsme naplnit své cíle do konce sezóny – vyhrát soutěž s nejvíce vstřelenými brankami a nejméně obdrženými.
